Hlavní stránka

Svatba v Benátkách

Podrobnosti: Kategorie: Svatba, rodina; Zveřejněno: 1. 5. 2007 21:10; Zobrazení: 23112

Jsou lidé, kteří chtějí svatbu v neoprénu pod vodou, další hledají oddávajícího který je ochoten s nimi skočit z letadla a oddat je za volného pádu. My jsme si vymysleli, že se vezmeme v zahraničí a pak tím naše blízké a známé vyšokujeme. Protože je to tak trochu administrativní kolotoč, pokusíme se v tomto článku shrnout postup ke kterému jsme se dopracovali. Předem upozorňujeme, že podmínky a potřebné doklady se stát od státu liší a někdy je prý rozdíl i mezi jednotlivými městy stejného státu.

My jsme si vybrali Benátky v Itálii protože je to krásné, docela zvláštní a zajímavé město a protože svatba zde je zvládnutelná jak finančně, tak organizačně. Stačí lehká znalost lámané angličtiny.

První co je třeba udělat je zkontaktovat radnici. V případě Benátek je to kancelář v Paláci Cavalli. Oddávají zde velmi často páry ze zahraničí i místní, jsou na to proto dobře zavedeni a dokonce mají i online formulář pro rezervaci termínu. Zvládají komunikovat i v angličtině (není třeba umět Italsky) a jakmile máte zamluvený termín (je třeba počítat se slušnou administrativou, takže to chce tak 2 měsíce), lze přistoupit k dalšímu bodu. Pozor - vše co zde uvedeme platí pro ty, kteří vstupují do manželství poprvé. Pro rozvedené je tam nějaký další papír navíc.

Prvním administrativním krokem je získání dvojice dokumentů pro každého z Vás. Jedná se o Rodný list v mezinárodním formátu a Osvědčení o způsobilosti k uzavření manželství pro zahraničí. V obou případech je třeba uvést že půjde o Itálii. Rodný list vydává matrika v místě narození a osvědčení pak matrika v místě trvalého bydliště. Celkem tedy získáte 4 dokumenty. Pozor - na počkání to nebývá.

Jestli si myslíte, že tím to končí a že dokument označený "pro zahraničí" Vám bude stačit, tak se hodně mýlíte. Tyto dokumenty v tomto stavu zatím neplatí ani v česku. Je třeba navštívit příslušným matrikám nadřízený orgán (Krajský úřad) a nechat tam ověřit podpis matrikáře nižšího úřadu. Na rozdíl od vydání prvotních dokumentů je tato služba zdarma na počkání a měl by si ji každý oběhnout sám (musíte se podepsat do evidenční knihy).

Dalším úřadem který je nutné navštívit je Ministerstvo zahraničních věcí. Tady je celkem jedno kdo dokumenty donese a na počkání je zde opatří dalším razítkem za menší administrativní poplatek. Děje se tak u okénka ne nepodobného tomu na poště - odbor Legalizace.

Nyní je na čase najít si soudní překladatelku. Je důležité aby byla opravdu registrována a aby její překlady uznávala italská ambasáda. Seznam těchto překladatelek ambasáda na požádání zasílá mailem (je několikastránkový), nebo se dají naklikat na jejich webu. Ceny za překlad nejsou zrovna lidové a jde o 8 stránek (razítka jsou skoro všechna na druhé straně dokumentů a překládají se i ty). To trvá asi tak týden a obdržíte zpět přeložené k sobě slepené stránky opatřené dalšími tentokrát překladatelskými soudními razítky že jde o úředně vedený překlad.

Když to již konečně vypadá že už by to mohlo stačit, narazíte na posledním místě u nás (pakliže neumíte Italsky ani slovo) na problém, jak se dostat na Italskou ambasádu. Po zazvonění se totiž z mluvítka ozve ostraha, která však komunikaci v jiném než italském jazyce odmítá. Nevím zda jsem si to dobře zapamatoval, ale myslím, že pověstné "Sezame otevři se" se dá nahradit slovy "Ufficio Legalizatione". Když už se konečně dostanete dovnitř (je to hned v přízemí vpravo za detekčními rámy), vyberete si správné okénko, tak už je to v pohodě - na počkání tu za poplatek přidají poslední razítka, zaevidují a okopírují si dokumenty a máte hotovo.

Teď je na čase začít se zabývat příjemnějšími věcmi - odešlete kopie celého toho stohu dokumentů na radnici do Itálie (originály pak přivezete až osobně), dohodnete si tlumočnici na obřad, svědky (lze to i nechat na úřadě - nám to odsvědčila fotografka a jeden z místních úředníků), zajistíte si ubytování, letenky či jinou dopravu a takové ty běžné věci k organizaci svatby.

Nejpozději den před obřadem by jste měli zajít na Italskou radnici, předat originály dokumentů a kopie pasů. Takže přílet je vhodné naplánovat nejpozději na 2 dny předem.

Po obřadu obdržíte oddací list v Italštině, ale pozor - musí se nechat opět ověřit (opatřit apostilou) na místním nadřízeném úřadě (prefektuře), jinak by mohly u nás nastat problémy s platností. A také si zapište jména svědků, jejich datum a místa narození - tyto údaje do oddacího listu nedávají a u nás na tom bazírují (to jsme neudělali a museli jsme úřad zpětně kontaktovat, aby nám potřebné údaje zaslali alespoň e-mailem). Opatření oddacího listu apostilou dělají zdarma buď na počkání, nebo do 2 dnů na místní prefektuře, takže po svatbě musíte ještě pár dní v Itálii zůstat a dooběhnout si tuto nezbytnost. Na našem italském oddacím listu ještě chyběla dohoda o společném příjmení, ale to nakonec nebyl problém, pouze jsme tuto dohodu uzavřeli na matrice, ze které byly veškeré dokumenty posílány do Brna.

Po návratu do české republiky počítejte se zpětným překladem (3 stránky) opět soudním překladatelem do češtiny.

Na nejbližší matrice pak oba manželé tento přeložený list odevzdají, předloží své rodné listy, občanky a podepíší pár papírů načež to vše putuje na centrální matriku v Brně, kde to zaregistrují a zašlou zpět ve formě u nás platného oddacího listu. Nepočítejte ale s tím, že český oddací list dostanete obratem. Centrální matrika v Brně je neskutečně pomalý moloch. Trvalo přesně 3 měsíce, než dokázali vystavit tento jediný dokument. Dál je to již stejné jako u svatby u nás - nová občanka atd.

Vyplatí se to celé absolvovat? Inu - papírování a běhání si užijete, ale to kouzlo odjezdu z radnice na gondole (nebo i příjezdu na radnici), možnost spojit svatbu se svatební cestou, mít opravdu originální svatbu v italštině podle italských tradic s tlumočením do češtiny, možnost pak všechny šokovat a hlavně strávit spolu okamžiky které jste si museli na úřadech sami tvrdě vybojovat - to určitě stojí za tu námahu. Když nic jiného, bude na co vzpomínat a co vyprávět.

Benátky
Benátky (Venice) jsou velmi zvláštní město ležící na vodě. Jde vlastně o ostrov z velké části uměle vybudovaný na dnes již zkamenělých kůlech, kam sice vede z pevniny most pro vlaky i auta, ale ty se zastaví hned na okraji a do města neproniknou. Způsob života bez aut mladým moc nevoní, takže populace Benátek je prý nejstarší v Itálii a počet trvale zde žijících lidí rovněž není příliš vysoký (cca 34.000). Zbytek tvoří lidé dojíždějící z venku za prací a turisté. Velkou část Benátek tvoří hotely a obchůdky - vlastně když chcete najít uličku bez obchodů a hotelů, musíte docela hledat. Je tu ale i množství památek (aby ne, s takovou historií jakou město má). Velká část budov má poškozenou omítku a to hlavně v kanálech a dole nad vodou. Udává se, že běžná omítka na kterou jsme zvyklí vydrží v prostředí mořské vody a jejich výparů maximálně 4 týdny. Musí se proto používat speciální omítky a i životnost těch je omezená. Hodně zajímavý je přístup k opravám hlavních památek. Dělníci zde zakrývají lešení velkoplošnými plachtami, na kterých je vyobrazen motiv zakryté části budovy. Pohledově to nevypadá až tak hrozně a na fotografiích nebije lešení do očí.

Cestu do Itálie jsme zvolili leteckou. Pravidelná každodenní linka odlétá po poledni z Ruzyně, po přistání na letišti Marco Polo u Benátek natankuje a vezme zpět cestující do Prahy. Cena je oproti jinému způsobu dopravy asi dvojnásobná, ale pohodlná a rychlá. Z letiště jezdí do Benátek za 3 Eura i s bagáží pravidelná autobusová linka ATVO. Je to linka která se na autobusovém nádraží otočí a jede zase zpět na letiště.

Náš hotel vypadal na mapě od autobusáku daleko (chybný odhad), takže jsme si koupili lístek na místní městskou lodní linku (vodní autobus) za 5 Euro na 60 minut včetně bagáže a jeli jsme 3 stanice. Když jsme zjistili, že je to vlastně kousek a že bychom to absolvovali za 10 minut pěšky, zamávali jsme pomyslně zbytečně utraceným 10-ti Eurům a šli se ubytovat.

Náš hotel se jmenoval La Forcola a šlo o nově zrekonstruovaný hotýlek se 3 patry ležící ve čtvrti Cannarégio na rohu mezi malým kanálem Rio di San Marcuola a třídou Rio terrá della Maddalena (na dohled od známé třídy Trada Nova). Zamluvili jsme si jej předem a předem jsme i zaplatili zálohu na první 2 z celkem 7 zde strávených nocí. Následovala první prohlídka města zaměřená na nalezení paláce Cavalli (abychom další den šli s dokumenty na jisto). Ani jsme nemuseli vyndat mapu - po paměti (studovali jsme mapu poměrně dlouho) jsme našli slavný most Rialto a protože z paláce Cavalli je na most přímo výhled, měli jsme hotovo. Pak jsme si skočili na náměstí Svatého Marka a trochu si pobloudili ve čtvrti San Marco.

Ráno po snídani jsme se vydali vyřídit papírování. V kanceláři se nás ujala úřednice, která si převzala originály dokumentů, ofotila si pasy, poptala se na tlumočnici a zda máme svědky. Tlumočnici jsme měli zajištěnou (jinak by ji zajišťovali sami a na nic by se neptali), absenci svědků slíbili vyřešit z vlastních zdrojů. Tím papírování skončilo, dohodli jsme se že následující den přijdeme čtvrt hodinky před obřadem a měli jsme volný den, který jsme strávili prohlídkou Benátek a hledáním nejvhodnějšího květinářství.

Další den jsme se po snídani vydali pro svatební kytku. Benátky nás vcelku šokovaly tím, že v květinkách prodávají v podstatě všude chlapi. To je hodně nezvyklé a po té co jsme viděli jak "vážou" květiny jsme si raději koupili svazek 10-ti malých růží v kornoutu a v hotelu si uvázali kytici vlastní. Hodili jsme se do společenského a během 15-ti minut jsme stáli před radnicí. Na obřadu jsme měli vlastní kameru na stativu, najatou fotografku která byla současně jedním svědkem, překladatelku a svědka přímo z úřadu. Pak již zde byla pouze oddávající (v našem případě mrňavá italka). Vše proběhlo tak jak mělo a po obřadu jsme zamířili ihned k molům s gondolami. Cena byla vyloženě přemrštěná, 120 Euro, ale být v Benátkách a ještě k tomu na svatbě a neabsolvovat vyjížďku na gondole - to prostě nejde. 45 minut dlouhá (či krátká ? ;o) projížďka za zpěvu gondoliéra střídaného výkladem o důležitých místech rychle utekla, takže jsme se ani nenadáli a byli jsme v hotelu a převlékali se do civilu.

Další dny byly ve znamení procházek po městě a jeho památkách. Dokonce jsme si vyjeli autobusem do obchodního centra na pevninu (autobus je zdarma - něco jako u nás Tescobusy). V úterý, což byl nejbližší úřední den nás čekalo vyzvednutí CD s fotografiemi z dohodnutého fotoobchodu a hlavně návštěva místní prefektury která je (podobně jako u nás krajské úřady) nadřízeným úřadem místní matriky a kde nám měli potvrdit (apostilovat) dokumenty vydané přímo na obřadu. Měli jsme informace, že je to zdarma (což bylo), ale ne na počkání. Počítali jsme s tím, že sem tedy budeme muset 2x. S čím jsme nepočítali bylo, že anglicky nebudou umět ani "Czech republic", což se z nás úřednice dumající nad zkratkou CZ snažila italsky vypáčit. Zdálo se že chvílemi uvažovala nad tím, že jsme řekové, ale naštěstí si všimla knižky s italskou konverzací, kde bylo napsáno "Ceco" a bylo jí jasno. Zřejmě jí také došlo, že jí nebo jiné úřednici bez znalosti italštiny asi za 2 dny těžko vysvětlíme, že jsme tu byli s dokumenty které teď ověřené chceme zpět, takže nám to zařídila během 10-ti minut na počkání. Tady nám Evropská unie s povinnou znalostí cizího jazyka na úřadech trochu pokulhává ;o).

Tím nám spadl ze srdce velký balvan a zbytek pobytu již byl jen ve znamení zkoumání všech částí města.

Při našich toulkách jsme došli k dost zajímavým zjištěním - zatímco v květinkách prodávají muži, popeláře tu naopak dělají většinou ženy - jezdí s vozíkem po ulicích a svážejí pytle s odpadem na popelářské lodě. Vzhledem k tomu, že veškerá doprava je zde zajišťována po vodě, docela nás zajímalo, jak je řešena třeba rychlá lékařská pomoc a netrvalo dlouho a našli jsme nemocnici i s molem pro nedaleko zaparkované vodní záchranky. Viděli jsme i jak přivezli paní která si držela v ruce infúzi. Opravdu zajímavé. Podobně je zde zajištěn i výjezd k požárům, nebo zásahy policie. Podařilo se nám vidět i pohřeb, což je zde další zvláštnost. Rakev z kostela odvážejí na vozíku k lodi, kam nasednou nejbližší příbuzní a jedou s rakví na speciální hřbitovní ostrov. Zásobování zajišťují také lodě, přímo do okna obchodu, což je rovněž dost zajímavé pokoukání. Kapitolou samou o sobě jsou žebráci. Ne že by se nějak vymykali množstvím běžnému očekávání - viděli jsme jich vlastně jen pár, ale když během několika minut taková postarší žebračka dostane 2x papírovou pětieurovku a 2x kovovou eurominci s lemem (buď 1 nebo 2 eurovka), začnete uvažovat nad tím, kde by se dalo sehnat pár roztrhaných hadrů.

Poslední den jsme vyrazili zpět na autobusové nádraží, tentokrát pěšky a byli jsme tam opravdu za chvilku. Na letišti po odbavení jsme se těšili na klidný let a hezký pohled na Alpy. Zamračeno bylo nad Alpami daleko více než při našem příletu, takže jsme toho moc neviděli, ale musím říct, že jsme si řádně užili přistání. Vůbec jsme netušili, že se na ČR žene orkán, takže když jsme začali klesat, zabořili se do mraků a začalo to házet, považovali jsme to za standardní zpestření letu při průletu mraky. Jenže to házení nepřestávalo, naopak zesílilo, propadali jsme se a zase prudce stoupali, nakláněli se dned vlevo a hned vpravo a trvalo to docela dost dlouho. Po přistání u kterého se piloti jistě řádně opotili, zastavení a vypnutí motorů se letadlo lehce kolébalo dál. Při pohledu z okénka jsme viděli jak to cloumá s přistaveným autobusem a jak se letištní personál v silném předklonu dere k letadlu. Právě přistávající Boeing se v možná 20-ti metrech nad zemí (a to je větší než náš ATR-72) klátil ze strany na stranu jako nějaká hračka. Vypadalo to děsivě a ještě než přijely naše kufry, hlásilo letiště že se lety z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek odkládají.