Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Publikační činnost

Zveřejněno: 9. 3. 2005 18:29

Zobrazení: 6711

Každý pilot RC modelu si jistě rád živě zavzpomíná na své začátky - první řízený let, první start, první přistání a všechny ty opravy po tvrdých setkáních modelu se zemí. Ten, kdo začínal v dobách, kdy RC soupravy byly v plenkách mi jistě dá za pravdu, že naučit se základům pilotáže bylo velkým dobrodružstvím. Bez kabelu INSTRUKTOR-ŽÁK a bez počítačových simulátorů musel každý rozbít či alespoň poškodit mnoho modelů, než dokázal bezpečně odstartovat a zase přistát. Dnes je situace jiná - RC soupravy lze nejen navzájem propojit, ale trénovat RC pilotáž lze docela snadno i na počítači. Výuka může mít díky těmto vymoženostem několik stupňů.

1. Jaký použít simulátor a jak trénovat
Předně je potřeba zavrhnout veškeré běžné letové simulátory typu FLIGHT SIMULATOR, které ani z vnějšího pohledu nedokáží věrně napodobit vlastnosti malého modelu - jsou určeny na simulaci pilotáže skutečných letadel. Navíc je nutné zavrhnout použití běžného joysticku, nebo dvou joysticků (lepší ze špatných metod). Nerad bych se zde pokoušel nějak analyzovat, který simulátor RC modelu je nejlepší, ale rád bych zde upozornil, že existují dvě skupiny softwaru. První je skupina běžně prodávaných komerčních produktů. Ty mají výhodu v podobě propracovaného prostředí, ověřeného fyzikálního modelu a většinou je mechanický ovladač součástí balíku. Nevýhodou je vysoká cena, takže si jej legálně může dovolit spíše větší modelářský klub, nebo dobře sponzorovaný kroužek. Druhá skupina jsou volně šiřitelné programy (SHAREWARE, FREEWARE), kde lze také najít několik zajímavých produktů. Tady je výhoda v ceně (zadarmo či s malým licenčním poplatkem), ale ovladač si musíte postavit sami. To není až takový problém - pomaličku dosluhující vysílače MODELA, u kterých navíc brzy skončí povolení ČTU, jsou jako dělané právě pro tento účel. Jakmile máme svůj trenažér a chceme začít s výukou, musíme si ještě ujasnit, čeho vlastně chceme simulací dosáhnout. Nemůžeme očekávat, že po několika desítkách minut vstaneme od počítače a půjdeme sami na letiště. I v této fázi je vhodné mít po ruce učitele - zkušenějšího pilota a dostatek času. Účelem totiž není naučit se udržet model ve vzduchu, ale naučit se jej řídit. Teprve tehdy, až model udržíme ve výšce, kdy vyobrazená zem ani na chvíli nezmizí z obrazovky (létání v malé výšce nad zemí), teprve tehdy, až si bezpečně přestaneme plést levou a pravou při letu proti sobě, výškovku při letu na zádech, teprve tehdy, až si poradíme se simulovaným větrem a turbulencí a budeme schopni bezpečně odstartovat a přistát, můžeme postoupit do fáze druhé. Zkušenější pilot by nás měl při výuce vést a požadovat po nás jednotlivé obraty (teď mírnou levou zatáčku o 180 stupňů, přemet atd.).

2. Létání s pupeční šňůrou
Po suchém tréninku na PC si můžeme konečně vychutnat pocit vítězství nad skutečnou hmotou. Pro výuku létání je vhodné použít především modely větší. Malý a tedy nestabilní model se slabým motorem je při výuce spíše komplikací. Osvědčené jsou "PIPEROVSKÉ" typy s motorem alespoň 6.5 ccm, které jsou pro základní výcvik ideální. Model musí být seřízen, a sladěn s oběma propojenými vysílači. Výuka by měla být zahájena nácvikem "udržení modelu v rovném letu". Nemůžeme se divit, že je žák nervózní a dělá chyby - většinou se v okolí pohybuje množství okukujících a je to na živo, takže se všemi riziky pro drahý model. Žák by po zvládnutí "poletování" měl být opět veden k tomu, aby model řídil dle požadavků. Dle mých zkušeností může žák během 1-2 letů řídit model sám, aniž by instruktor musel po každé nepovedené zatáčce přebírat řízení. Pokud model startuje "sám", není důvod, aby se po nějakých 10-ti startech instruktora žák nepokusil o totéž. S přistáním je to poněkud horší. Jde o velké riziko pro školní model, na to aby instruktor zareagoval přepnutím na sebe již v přízemních výškách nebývá čas a proto tento nejnáročnější obrat necháme až nakonec. Nejdříve se žák musí seznámit s tím, jak se model chová při pádové rychlosti. V dostatečné výšce je nácvik přetažení modelu na minimální rychlosti bezpečný. Později je vhodné začít s nácvikem nízkých průletů s tím, že se výška postupně snižuje, až na úroveň 1-2 metrů. Vlastní nácvik přistání je opět otázka nervozity. Stejně jako první skutečný let i první skutečné přistání je z hlediska nervozity kritické. Nejlépe se osvědčilo, když žák nebyl připravován na to, že bude přistávat. Nacvičují se nízké průlety a s nimi přiblížení na přistání. Jakmile instruktor pozná, že model je na vhodné rychlosti a výšce akorát tak na přistání, oznámí žákovi, aby stáhl plyn a velmi zlehka a pomalu výškovkou doreguloval dosednutí. Model PIPEROVSKÉ konstrukce obvykle přistane téměř sám a nervozita je pryč.

3. Žákův model
I když již žák zvládl start i přistání se školním modelem, není jej možné jednoduše "hodit do vody". Žákův model, který navíc bývá často zcela jiné koncepce, bývá menší a se slabším motorem, musí zkušený pilot zalétat a i žákovy první lety s takto zalétaným modelem by měly být minimálně "pod dozorem". Vůbec nejlepší by bylo na první 2-3 lety opět použít instruktorskou sadu, ale běžně postačí, když zkušený pilot odstartuje, ve výšce předá vysílač žákovi a ten se s modelem během několika takto koncipovaných letů seznámí. Přistání opět po předání soupravy provede zkušenější pilot. Model tak s vysokou pravděpodobností přežije bez škrábnutí.

A jak probíhá výuka pilotáže u nás ?
Máme zakoupen simulátor RCFS. Obraz z počítače promítáme pomocí projekčního systému na plátno o rozměrech 1.5 x 1 metr. Využíváme tak dnes již standardní vybavení školní počítačové učebny. Žák musí při výuce stát (to je jak jsem zjistil jedna z podmínek úspěchu) a musí mít vysílač pomocí popruhů pověšen na krk stejně, jako jej bude mít pověšen později na letišti. Od počátku jsou žáci vedeni k tomu, aby dlouhé páky ovladačů drželi a ne jen ovládali pomocí palců. Obraz na plátně je ve výšce očí a tak se pocit letu opět trochu zlepšil. Jakmile skončí fáze výuky na počítači, je budoucí pilot školen v reálu na téměř 2 m modelu PIPER s motorem MVVS 6.5 GFS. Dvě soupravy HITEC (FLASH5 a PRISM7X) slouží jako instruktorský a žákovský vysílač. Díky počítačovým soupravám je možné odlišit výchylky pro instruktora a žáka a to ve dvou na sobě nezávislých stupních.

Nebudu tvrdit, že mám patent na rozum a že jsem všechna tato pravidla a postupy vymyslel sám. Něco mi vštěpoval při výuce můj bývalý instruktor, něco jsem odkoukal a něco vzniklo metodou pokus-omyl. Jisté je, že když se ve vztahu ke svým svěřencům řídím tak, jak jsem zde popsal, nemusím se bát o školní model a kluci se skutečně naučí nerozbít svoje vlastní éro a to je myslím to nejdůležitější, jestliže nechceme, aby novopečení modeláří po první havárii od naší krásné záliby utíkali..

(Článek byl zveřejněn v časopise RC Modely číslo 10/2000)

• Předchozí
• Následující