Hlavní stránka
Ohýbání podvozkových nohou
- Podrobnosti
- Kategorie: Publikační činnost
- Zveřejněno: 14. 3. 2005 5:54
- Zobrazení: 17440
Ocelová struna:
Ocelová struna je materiál velmi vhodný pro výrobu podvozkových nohou. Pokud nám nevyhovují sériově vyráběné podvozkové nohy, musíme si vyrobit vlastní. Ocelová struna je ale také materiál nebezpečný, neboť při nevhodném uchycení se může při ohýbání vysmeknout a pořádně nás profackovat. Proto musíme použít vhodné přípravky a nástroje.
Nejzákladnějším nástrojem je ohýbací páka. Vyrobíme ji ze dvou dílů oceli. Použijeme ocelovou kulatinu o průměru 10 mm na páku a kousek ocelové kulatiny o průměru cca 25 mm na její pracovní část. Dle nákresu oba díly obrobíme a sestavíme. Pro ohýbání podvozkové nohy hlavního podvozku si připravíme přípravek, umožňující bezpečné uchycení struny i její přesné ohnutí. Základna je z ocelového plechu tloušťky 8-10 mm. Na ni rýsovací jehlou nakreslíme podvozkovou nohu v ohnutém stavu a v místech ohybu zavrtáme kolíčky o průměru 5 mm. Počítáme s tím, že některé z nich budeme doplňovat při ohýbání postupně, takže je opatříme závitem a zářezem pro šroubovák.
Aby se struna nemohla vysmeknout, použijeme šrouby M5 s velkou zápustnou hlavou, které na několika místech zavrtáme hned vedle ohýbané struny. Postup vlastního ohýbání je jednoduchý. Vložíme strunu mezi první dvojici kolíků a zajistíme sadou zápustných šroubů. Oba konce postupně ohneme do požadovaného tvaru pomocí nasunutého ohýbacího nástroje. Doplníme další kolíček a pojistné šrouby a opět provedeme ohyb. Ohnutí příďové podvozkové nohy s klasickým pružinovým tlumením nárazu je poněkud obtížnější. V první řadě budeme potřebovat ocelovou kulatinu o průměru o něco menším (cca o 20%), než je požadovaný vnitřní průměr navíjené pružiny.
Tuto kulatinu opatříme na jednom konci závitem a zašroubujeme ji kolmo do ocelové základové desky tloušťky 10-12 mm. Pomocí alespoň 4 šroubů se zápustnou hlavou a vůbec nejlépe pomocí asi 2 mm ocelového plechu napevno přesně upneme ocelovou strunu podél kulatiny a nasadíme ohýbací nástroj. Postupně navineme potřebný počet závitů (strunu klademe závit vedle závitu) a počítáme i s tím, že se pružina po uvolnění částečně rozvine. Na ohnutí zakončení přední podvozkové nohy použijeme podobný přípravek, jako jsme použili na ohýbání hlavního podvozku s tím, že pro zachování rovnoběžnosti osy pružiny a osy kolečka provlékneme pružinou ocelovou kulatinu, kterou přitáhneme k ohýbacímu přípravku. Možná, že se výroba přípravku kvůli jedinému páru podvozkových nohou zdá být příliš pracnou a relativně nákladnou záležitostí, ale je potřeba si uvědomit, že po vyrobení dalších sad otvorů lze stejný přípravek znovu použít na zcela jiný podvozek a navíc je takto vyrobený podvozek kvalitnější a ohýbání je bezpečné.
Tvrdý dural:
Hlavní podvozek se často vyrábí z tvrdého duralu. Někteří modeláři však nerespektují fakt, že i duralový plech má "léta". První zásada (stejně jako u dřeva) tedy je, že ohybové síly by měly působit na vlákna, nikoliv na spoje mezi nimi. Proto již při stříhání respektujeme pravidlo, že léta by měla jít po délce. Druhá zásada je, že bychom neměli tvrdý duralový plech ohýbat tepelně neupravený. Protože těžko budeme mít po ruce profesionální zařízení na tepelnou úpravu duralu, musíme si pomoci jinak. Osvědčil se mi klasický elektrický vařič, na který polotovar podvozkové nohy před ohýbáním položím a případně lokálně zatížím tak, aby místa budoucích ohybů měla spolehlivý styk z rozehřátou plotýnkou. Je-li noha delší, lze samozřejmě použít i dvě plotýnky najednou. Po asi 10-15 minutách, kdy je plech dobře prohřátý, tento hodím do nádoby se studenou vodou. Od charakteristického zasyčení začíná běžet čas, po který můžeme s polotovarem zacházet, jako by šlo o dural měkký (přechodná změna v krystalové mřížce). Ohyb bychom měli provést co nejdříve, neboť již za 2 hodiny získá materiál původní vlastnosti (krystalová mřížka se pomalu vrací do původního stavu). Upozorňuji, že pokud ohýbáme dural bez této tepelné přípravy, nemusí sice dojít k prasknutí, ale celková pevnost v místě ohybu je podstatně nižší a určitě nechceme, aby podvozek při nějakém méně šetrném přistání selhal.
(Článek byl zveřejněn v časopise RC Modely číslo 10/2000)
